|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
HOLČIČKA A KOLÁČ
Holčička zvědavě pokukovala po všem vůkol, po lidech, po autech, po mohutných květináčích, po věcech a přikusovala čtyřbarevný koláč. Svírala ho v malých prstech, pokaždé když si ukousla, sotva bylo možné rozpoznat malinký dílek, který její zoubky vykrojily do úplňku sladké dobroty. Její matka se vehementně snažila ukšírovat do zánovního kočárku mladší ze sester a tak holčička bezstarostně šmejdila zvídavým kukučem dál a dál. Z její výšky bylo vše zajímavé, nové, neokoukané, možná tajemné, žádné věci se nesnížovaly k obyčejnosti, měly vůni ojedinělosti a spanile se tyčili nad její maličké tělo. A koláč byl i po mnoha kousancích téměř celý, jakoby ani nebyl mlsán.
Já stál o nějakých pár metrů dál, klátil jsem ve větru svou kolohnátskou, neforemnou postavou, v odřených a ztvrdlých prstech jsem měl i já koláč, jednovaječné dvojče holčičina koláče. Proto mě tolik zaujala, já + ona = dva koláče, jeden jako druhý, ale ten můj byl přeci jiný. Když jsem se do něj poprvé bezděky zakousl svou nevymáchanou hubou, ubyla ho polovina a než jsem stačil zaregistrovat chuť máku, marmelády, tvarohu a ořechů, byl pryč celý. Nespokojeně jsem vzniklou situaci kontroloval z výšky dvojnásobné oprotiv holčičce. Věci se mi nezdály vůbec tak zábavné, báječné a nové, tyčící se nad všedností. Byly vypšklé a nanicovaté. Oči mě pálily z neustálého mžourání a kůže se zkrabatila od mračivého šklebení se na svět. Ale koláč to byl tentýž, sper mě ďas!
Sestřička už vězela bezpečně ukšírována v popruzích kočárku, máma chňapla mou koláčovou holčičku a energicky ji vlekla pryč. Stále měla plné ruce onoho původního koláče a já se rozmýšlel, co bych snědl, zda párek v rohlíku či jablečnou taštičku. Snědl jsem vůbec ten svůj? Jak chutnal? Nevzpomínal jsem si…
Neochotně jsem rozhýbal nohy a chůdovitě zmizel ze scény, stejný koláč, stejné místo, stejný čas. Můj v tahu, její skoro celý …..
|
|
|
